Státní symboly

Státní symboly České republiky

Velký státní znak

Tradice velkého státního znaku má své kořeny v heraldické symbolice habsburské monarchie. Ve znacích panovníků byly obvykle prezentovány znaky všech ovládaných zemí. Tak se spolu s českým lvem (malý státní znak) objevovaly i znaky ostatních zemí Koruny české, především Moravy a Slezska. Znakem moravského markrabství byla od 13. století šachovaná orlice. Černá orlice se postupně stala heraldickým reprezentantem celého Slezska, rozdrobeného na množství malých knížectví. Po vzniku Československé republiky byl po dlouhých jednáních odborníků uzákoněn v roce 1920 velký státní znak, sestávající se ze složité heraldické kombinace znaků všech historických zemí tvořících ČSR (Čechy, Slovensko, Podkarpatská Rus, Morava, Slezsko, Těšínsko, Opavsko a Ratibořsko-Hlučínsko).

Vedle velkého státního znaku existoval i znak střední, v němž byly zemské znaky omezeny jen na ty nejdůležitější (prvních pět výše jmenovaných). Po 2. světové válce byl užíván v praxi jen znak malý a k velkému státnímu znaku se Česká republika vrátila až v roce 1990. Tento znak se stal také velkým znakem samostatného českého státu. Slouží k jeho vnější reprezentaci, označování budov státních úřadů a organizací apod. Byl schválen usnesením České národní rady v zákoně č. 3/1993 Sb., ze dne 17. prosince 1992.

Malý státní znak

Lev jako symbol odvahy a síly byl spolu s orlicí nejoblíbenějším a nejčastěji užívaným heraldickým zvířetem. Na svých erbech ho nosila řada předních feudálních rodů celé Evropy. Dynastickým znakem Přemyslovců se stal počátkem 13. století, kdy postupně nahradil původní plamennou orlici. Po vymření našeho nejstaršího panovnického rodu byl dvouocasý korunovaný lev ve skoku považován za znak Českého království a následně i celé Koruny české. Objevoval se pak pravidelně v erbech všech vládců našich zemí a v roce 1918 byl prohlášen znakem Československé republiky. Se znakem Slovenska na prsou (s výjimkou období 2. světové války) tvořil malý státní znak republiky až do roku 1960 a se změnami vlastně až do nové zákonné úpravy státní symboliky v roce 1990. Tehdy bylo samotného zobrazení lva užito v malém znaku České republiky v rámci federace a jako takový byl i převzat novým českým státem. Jeho užívání je dnes vyhrazeno především pro razítka státních orgánů.

Státní vlajka

Státní vlajka je nejčastěji užívaný státní symbol. Je vyvěšována při státních svátcích a jiných významných příležitostech. Původní česká vlajka, odvozená od barev českého království byla bílo-červená. Moravané měli vlajku žluto-červenou a Slezané černo-žlutou. Z bílo-červené vlajky se přidáním modrého klínu v roce 1920 stala státní vlajka samostatného československého státu. Na její tvorbě se podílela celá řada odborníků a umělců. Konečnou verzi výtvarně zpracoval Jaroslav Kursa. S výjimkou období 2. světové války byla tato vlajka trvalým reprezentantem Československa a v roce 1993 ji za svou převzala i Česká republika. Od vlajky jsou odvozeny státní barvy – bílá, červená a modrá (tzv. trikolora), které jsou též od 19. století považovány za barvy všeslovanské.

Standarta prezidenta

Místo pobytu prezidenta republiky je tradičně od roku 1920 označováno vztyčením standarty prezidenta (prezidentské vlajky) s vyobrazením velkého státního znaku. Pod znakem je připojeno heslo PRAVDA VÍTĚZÍ, které bylo našimi předky užíváno již od husitských dob.

Státní pečeť

Písemná ustanovení byla od středověku stvrzována připojením pečeti. Každý český panovník měl svoji vlastní pečeť. Vedle nich se již od 15. století vyskytuje také pečeť českého království. Současná státní pečeť, na které je zobrazen velký státní znak a uveden název naší republiky, je užívána především k ověřování mezinárodních smluv a dalších významných dokumentů. Pečetidlo opatruje prezident republiky.

Státní hymna

Píseň „Kde domov můj“ složil František Škroup na text Josefa Kajetána Tyla pro Tylovu frašku „Fidlovačka“, uvedenou poprvé na jevišti v roce 1834. Pro své vlastenecké vyznění se záhy rozšířila po celé zemi a za svou ji přijal celý český národ. Na Moravě si postupně získala oblibu též píseň „Moravo, Moravo“, za hymnu českých Slezanů lze považovat píseň “Slezská vlasti, půdo svatá“. Píseň „Kde domov můj“ se výrazně uplatnila mezi bojovníky za samostatný stát a přirozeně se po jeho vzniku stala její první sloka součástí státní hymny. Nahradila tak i dosud při slavnostních příležitostech tradičně zpívaný Svatováclavský chorál. Dnes je tato slavná píseň státní hymnou České republiky.

Korunovační klenoty

Symbolem královské moci byly již od dávné minulosti korunovační klenoty (insignie). Královskou korunu jako první z českých panovníků pro svoji osobu získal Vratislav II. v roce 1085. Ustanovením Zlaté buly sicilské, vydané císařem Fridrichem II. v roce 1212 pro Přemysla Otakara I., směli napříště všichni vládcové českých zemí užívat královského titulu a s ním spojených insignií. Korunovační klenoty z období Přemyslovců se do dnešní doby nedochovaly. Korunu českých králů, které spolu s dalšími panovnickými insigniemi tvoří unikátní soubor prohlášený za národní kulturní památku, dal zhotovit Karel IV. před svojí korunovací 2. září 1347. Byla použita při korunovaci 22 českých panovníků. Naposledy jí byl korunován Ferdinand V. roku 1836.

Zlatá čelenka s charakteristickými čtyřmi liliemi je zdobena množstvím vzácných drahokamů a perel. Koruna je zasvěcena patronu české země – sv. Václavovi a mohla být užívána jen při královských korunovacích a výjimečných slavnostních příležitostech. Další dvě hlavní součásti korunovačních klenotů – žezlo a jablko – jsou rovněž zhotoveny ze zlata, perel a drahokamů. Pocházejí však až z druhé poloviny 16. století. Korunovační klenoty byly původně uchovávány na hradě Karlštejně. Dnes jsou uloženy v komoře nad svatováclavskou kaplí chrámu sv. Víta v Praze. Sedm klíčů od této místnosti je svěřeno do opatrování čelným politickým a církevním představitelům našeho státu.

Navštivte také

Slovník
Anglicko-český slovník a česko-anglický slovník
Německo-český slovník a česko-německý slovník
Španělsko-český slovník a česko-španělský slovník
Slovensko-český slovník a česko-slovenský slovník