U nás - Alois Jirásek

Děj začíná ke konci léta roku 1823, kdy starý Boušínský farář najde rozsekaný včelí úl. Mezitím se v tom čase přistěhovali do Padolí Židé. Byli dva. Bratr nemluva, který byl posedlý vírou a jeho sestra Justina Lewitova, která byla vychovávána převážně mezi křestany. Každý si ji oblíbil. Měli s bratrem hospodu. Moc lidí tam, ale nechodilo.

Pak tam je také pan učitel Šolta se ženou a dětmi, který je nevěrec a tak to na něj Boušínský farář napíše a pošle to do Náchoda. Šolta musí do Náchoda a při cestě potká pátera Havlovického a ten se mu pokusí domluvit, aby toho všeho nechal. Páter mu později zařídí, že jeho syn bude studovat v Broumově. Po domluvě s páterem toho Šolta opravdu nechal.

Jednou se tam u faráře Zeidlera konala větší hostina. Očekával se i příjezd Boušínského faráře, Důchodňových i pátera Havlovického. Navštívil je i starý voják Doubenus. Páter je později jen s Doubenusem a pijí vínečko ve sklípku. Havlovický se dozví, že má jet Zeidler ještě za jedním nemocným, ale místo něj chce jet. Tak jede do Srbské a vidí v chalupě jaká bída a jak lidé věří na pověry.

Cestou nazpět se staví také v jedné chalupě. Vidí ale bohužel to samé. Tak jim věnuje nějaké zlaté, lidé se strašně diví za co. Pozdě v noci přijede a Zeidlerovy říká co viděl. Farář mu nevěří, že by to šlo změnit. Změnit tu bídu na Padolí. V městě se nic moc neděje, až na to, že Zeidler potřebuje Volavé ptáčky.

Justynka se to doslechne a opatří mu je. Farář jí věnuje slavíka a je jí zavázán. Justynka, ale kvůli bratrovi nemůže nikam chodit a musí poslouchat bratra. V duši se jí začíná protivit. Bratrovy vadí, že pořád chodí k Frýdkům, k velice blízkým sousedům.

Důležitou roli tu hrají také Padolští Evangelíci. V době, kdy se Justinka setkává s Padolským farářem, tak se všichni dozvídají, že je ta lupičská banda konečně chycena v čele s Lyšákem, Lancetským. Poté je vedou i s mušketýry na zámek a odsoudí je.

Tam se také jeden přizná, že rozbil Boušínskému včelí úl. Boušínský se stydí, že křivdil Šoltovi. Mladý Pavel, tkadlecův syn, který chtěl být Evangelíkem v zimě odejde od matky, která se vdala za Víska, také Evangelíka. Vezme si ho ale po půl roce od smrti otce, v naději že se jí bude lépe žít.

Pavel odejde do Rokytníka a čte knihy, které mu půjčují Burdych a Zeide z Padolí a Machovské Lhoty. Rok po smrti učitele Kaliny příjde do Padolí druhý bratr Kalina Antonín. Navštěvuje své známé a jednou se staví také u Frýdků. Tam uvidí i Justynku, která se tam objeví poté, kdy utekla i z domu a bratr to naštěstí neví.

Justynka je zatím plachá, ale ráda poslouchá novinky ze světa, které Kalina ví. Justynce se Kalina moc zalíbí, ale neuvědomuje si co je rozděluje. Stále na něj myslí. Je většinou u Frýdků nebo ve své světnici u svého slavíka. Bratrovi to vadí.

I Kalina ji chce vidět. Také k nim pořád chodí a chce se sní znovu setkat. Setkají se o přástvě. Její bratr odjel a tak je Justyna konečně sama doma. V noci, při odchodu od Frýdků ji doprovodí domů. Na dlouhou noc se při sáńkování zase sejdou a poprve se Justyna Kaliny dotkne. Od té doby jde vše přes Vincinu. O Velikonocích k Lustykovým přijede teta a ona Justynu nikam nepustí. Až odjela teta, tak se teprve setkali v Březině pod kostelem. Tam si předali pomlázku a mluvily o všech věcech.

Justyna se pak jednou probudila a našla ptáčka mrtvého. Byla neštastná. Večer na ni čekal v Březině Antonín a dočkal se. Ale špehoval je bratr. Poté se doma pohádaly až to bylo u Frýdků slyšet. Bratr o dva dny později oznámil sestře, že odjede k tetě. Justyna se zamkla a utekla oknem do Březiny za antonínem a domluvily se, že Antonín ji nedá a Justyna uteče. Večer také společně s Antonínem utekla. Chtěla se stát křestankou.

Pomáhal jim v tom také Doubenus, ten ji vzal na Boušín. Antonín za ní měsíce nemohl. Učila se náboženství i vařit a být dobrou hospodyní. Nikdo nevěděl kde je. Nikam moc nechodila a bratr ji hledal i všěichni židé z Náchoda. Jednou přišel na Boušín Pikl a že chce vidět Justynu a zeptat se jí jestli ona chce být dobrovolně a nenásilně křestankou. Pak odešel a byl dlouho klid. Stará Šimůnková tam přišla a tak říkala co a jak a Justynaka si nevšimla, že je moc daleko od fary a zničehonic jí Šimůnková chytla a z křoví vyskočil Pikl, bratr, Šimůnek a honily jí, ale ona jí s pomocí Antonína utekla.

Justyna se po měsících setkala s Antonínem, dověděla se, že se bratr odstěhoval. Justyna byla potom pokřtěna a na podzim po žních byla oddána za Antonína. Její družička byla Vincina Frýdková. Ten rok na jaře odjel Čejchan do Lázní a vrátil se na svatého Jakuba, kdy byl schazován černý kozel ze zvonice. Vrátil se bohytý a napřesrok jel znovu a nejel sám, jelo jich už o hodně více.

Toho roku se ještě něco přihodilo. Starý farář Zeidler zemřel. Pohřeb měl velice velký a smutný. Přišla Knížaqta, kněží a plno jiných vážených osobností přijelo. Bylo jasné, kdo za něj nastoupí. Páter Havlovický z Náchoda. Paní Márinka, která sloužila faráři se odstěhovala do Police a páter tedy mol přijet do Padolí, kde se nastěhoval na faru. Konečně mohl něco podniknout, aby zmírnil chudobu v tomto kraji.

Alois Jirásek

(23.8.1851 – 12.3.1930) český prozaik a dramatik, autor řady historických románů a představitel realismu.

Tvůrce české historické beletrie se narodil v Hronově a pocházel se starého selského a písmáckého rodu. Studoval nejprve na německém piaristickém gymnasiu v Broumově, později na českém gymnasiu v Hradci Králové. Historii studoval na filosofické fakultě v Praze.

V Praze se také seznámil již jako vysokoškolský student, pokoušející se o první kroky v literární tvorbě, se spisovateli kolem časopisu Lumír a velmi důvěrně přilnul k Mikoláši Alšovi. Od roku 1874 učil na gymnasiu v Litomyšli, teprve po 14 letech přešel do Prahy. Za první světové války podepsal jako jeden z prvních známý Manifest českých spisovatelů (1917). Zemřel v Praze a je pohřben v rodném Hronově.

Jiráskovo dílo dovršilo buditelskou tradici české literatury. Svou demokratickou představu národních dějin, vycházející v podstatě z koncepce Palackého, ztělesnil Jirásek umělecky v obrazech velkých a pro národ rozhodujících dějinných epoch, v nichž ukázal lid jako nositele historického dění. Vrchol národní minulosti spatřoval v husitství a bratrství, významně také vyzdvihl lidový charakter národního obrození.

Ačkoli Jiráskovo rozsáhlé dílo objímá v podstatě celou národní minulost od doby mytické až po dobu spisovatelova mládí, látkově se autor soustředil především ke třem významným obdobím českých dějin (době husitské, době pobělohorské a době národního obrození).

Dobu husitskou zobrazil Jirásek ve třech rozměrných románových skladbách. Trilogie Mezi proudy (Dvojí dvůr, Syn ohnivcův, Do tří hlasů) vypravuje o vzniku české reformace v době Václava IV. Druhá trilogie Proti všem (Skonání věků, Kruciata, Boží zástup) líčí vlastní vznik husitství od jeho chiliastických počátků, jeho rozmach v době vzniku Tábora a jeho vyvrcholení bitvou proti křižákům na Vítkově. Umělecky nejhodnotnější je třetí trilogie, Bratrstvo (Bitva u Lučence, Mária, Žebráci), o bratřických vojscích na Slovensku, zobrazující husitství v jeho pozdním období.

K tematice husitské a reformační patři ještě nedokončený dvoudílný román o Jiřím Poděbradském Husitský král, román Konec a počátek o počátcích jednoty bratrské a povídka Zemanka.

Umělecké ztvárnění doby pobělohorské je tématem románu Skály, představujícího na osudech drobné zemanské rodiny pobělohorskou tragédii národa i útlak lidu, bouřícího se proti poddanství. Román Psohlavci s ústřední postavou legendárního chodského hrdiny Jana Sladkého - Koziny je rovněž obrazem protifeudálního boje lidu. Skaláci, román s podobnou tematikou, zobrazuje velkou selskou vzpouru na Náchodsku roku 1775.

Nejvyzrálejším Jiráskovým románem je Temno. Široká románová freska předvádí morální, kulturní a společenskou situaci národa ve dvacátých letech 18. století v prostředí pražského měšťanstva, tajných nekatolíků a drobné venkovské šlechty. V románu je také zachycena postava proslulého ničitele českých nekatolických knih, jezuity Antonína Koniáše.

Umělecky velmi šťastný byl Jirásek v látkách zobrazujících doznívání protireformační doby, dobu rokoka a osvícenství (Poklad, Sousedé, Pandurek, Na dvoře vévodském a Ráj světa).

Dobu národního obrození zobrazuje především rozsáhlý pětidílný román F. L. Věk, zahrnující období od konce sedmdesátých let 18. století do dvacátých let 19. století.

Páteří románu jsou životní osudy dobrušského studenta a později kupce a osvícenského vlastence F. L. Věka (vlastně Heka) a jeho syna Václava. Jirásek sleduje obrozenský proces v Praze i na venkově v souvislosti s ostatními událostmi v Evropě. Obrození chápe jako hnutí lidové, v jehož čele jsou uvědomělí vlastenci, pocházející vesměs z venkovských rodin.

Volným pokračováním F. L. Věka je čtyřdílná kronika U nás (Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč), vypravující o národním obrození v rodném kraji autorově, s ústřední postavou sympatického obrozenského kněze Havlovického.

Konci obrozenské doby je věnována povídka Filozofská historie. Studentská idyla z Litomyšle, se skvěle vystiženou atmosférou maloměsta, do něhož zavanou naděje revolučního roku 1848.

Neobyčejné popularity dosáhl Jirásek dvěma knihami pro mládež. Povídka Z Čech až na konec světa je beletristickým zpracováním staročeského cestopisu Václava Šaška z Bířkova o cestě poselstva krále Jiřího po západoevropských zemích, kniha Staré pověsti české působivě archaizujícím stylem vypráví hlavní české pověsti národní i některé místní. Umělecky nejdokonalejší je soubor nejstarších kmenových pověstí.

Poměrně pozdní Jiráskova dramatická tvorba je nestejné hodnoty. Počíná dodnes populární hojnarkou, vesnickou tragédií z minulého století, a dramatem Otec ze stejné látkové oblasti. K tylovské pohádkové symboličnosti se obrátil Jirásek hrami Lucerna a Pan Johanes ze života šlechty a utiskovaného lidu v době rokoka.

Analogií k Jiráskovým husitským trilogiím je dramatická trilogie Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč. Doby obrozenské a milované Litomyšle se týká veselohra M. D. Rettigová.

Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému prokreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především 0 obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.

Závěr

Obrození na české vesnici. Moje hodnocení: (6/10)

Navštivte také

Slovník
Anglicko-český slovník a česko-anglický slovník
Německo-český slovník a česko-německý slovník
Španělsko-český slovník a česko-španělský slovník
Slovensko-český slovník a česko-slovenský slovník