Skaláci - Alois Jirásek

Hlavní postavou této knihy je rod Skaláků, kteří žili na statku na Skalce. V Českých zemích byla velká bída, sedláci museli chodit na robotu, kvůli robotě nestihli včas zasadit, sklidit nebo zorat svá pole. Vrchnost mohla vše, sedlák nic.

Mladý kníže Piccolomini projíždí se svým komorníkem po kraji, téměř všude se však setká s opuštěnými a zchátralými statky. Na Skalce hospodář byl, ale také žil z posledních zásob. Protože se schylovalo k večeru, rozhodl se kníže, že v na Skalce přespí. Hospodář ho přijal a obsloužil, odměnou za to mu byla knížecí vděčnost (poslední slámu, kterou šetřil pro krávu musel podestlat pod panské koně, poslední zbytky mouky které měli musel dát koňům jako žrádlo, a nakonec kníže našel jeho dceru, která se schovávala, a chtěl ji znásilnit).

Marie se však nenechala, vyškubla se mu, a utekla. Venku však byl sníh, ona byla bosá, a tak když ji našli, byla promrzlá, a později zemřela na zápal plic. Sedlák musel ze statku odejít, protože už stejně neměl co jíst, a navíc by ho stejně začala vrchnost stíhat, že se jeho dcera příčila vůli knížete.

Statek mezitím dostal vysloužilý voják Baltazar Užďan, přítel skaláků, a přijal k sobě malou žebrající dívku Lidku i s její babičkou. Pokoušel se vypátrat, kam se skaláci poděli, ale marně. Jakoby se po nich zem slehla. Skaláci se na Skalce objevili až po roce, pár dní před svatbou knížete Piccolominiho. Když procházel při slavnosti kníže po nádvoří, protlačil se k němu Mikuláš Skalák, a chtěl ho podříznout.

Poskoci knížete mu v tom zabránili, a po několika soudních řízeních byl popraven. Ještě než ho popravili, vykřikl do lidu: "Chtěl jsem Vás osvobodit." Ta slova utkvěla lidem v paměti, a stala se první jiskrou selského povstání.

Když Mikuláše Skaláka popravili, byl u popraviště dlouho jeho syn, a nechtěl odejít. Na Skalce o něm dlouho neměli žádné zprávy. Když se po roce vrátil, předstíral šílenství, a začal pobuřovat lid. Jednoho roku přišla dlouhá zima, když přece odešla, museli sedláci na panské, a tak nestačili v čas zasít, a přišel veliký hlad. Vrchnost své obilí předražovala, a tak sedláci trpěli hladem, a museli jíst různé placky z kůry a pilin.

Když už neměli nic co jíst, odvolali se k soudu, ale ten jejich žalobu zamítl. Tak se vypravili ke dvoru do Vídně, kde se císařovna slitovala nad ubohými sedláky, a ihned přikázala otevřít všechny královské sípky, a slíbila, že o jejich robotu se také postará. Když na zámek přišel rozkaz od císařovny, že sedlákům se snižuje robota i poplatky na desetinu, nechtěla vrchnost sedlákům vůbec pergameny rozdat.

Když je nakonec rozdali, sedláci si mysleli, že je okradli, a že pravé pergameny s úplným osvobozením od roboty schovávají na zámku. Vznikla tak velká selská bouře, a sedláci si od vrchnosti vynutili pergameny, kde jim potvrdili, že je úplně zbavují roboty. Jakmile dostali sedláci co chtěli, bouře umlkla tak rychle, jako začala. Vrchnost si to nenechala líbit, a zavolala vojsko. Největší buřiči a podněcovači bouře byli popraveni nebo uvězněni.

Alois Jirásek

(23.8.1851 – 12.3.1930) český prozaik a dramatik, autor řady historických románů a představitel realismu.

Tvůrce české historické beletrie se narodil v Hronově a pocházel se starého selského a písmáckého rodu. Studoval nejprve na německém piaristickém gymnasiu v Broumově, později na českém gymnasiu v Hradci Králové. Historii studoval na filosofické fakultě v Praze.

V Praze se také seznámil již jako vysokoškolský student, pokoušející se o první kroky v literární tvorbě, se spisovateli kolem časopisu Lumír a velmi důvěrně přilnul k Mikoláši Alšovi. Od roku 1874 učil na gymnasiu v Litomyšli, teprve po 14 letech přešel do Prahy. Za první světové války podepsal jako jeden z prvních známý Manifest českých spisovatelů (1917). Zemřel v Praze a je pohřben v rodném Hronově.

Jiráskovo dílo dovršilo buditelskou tradici české literatury. Svou demokratickou představu národních dějin, vycházející v podstatě z koncepce Palackého, ztělesnil Jirásek umělecky v obrazech velkých a pro národ rozhodujících dějinných epoch, v nichž ukázal lid jako nositele historického dění. Vrchol národní minulosti spatřoval v husitství a bratrství, významně také vyzdvihl lidový charakter národního obrození.

Ačkoli Jiráskovo rozsáhlé dílo objímá v podstatě celou národní minulost od doby mytické až po dobu spisovatelova mládí, látkově se autor soustředil především ke třem významným obdobím českých dějin (době husitské, době pobělohorské a době národního obrození).

Dobu husitskou zobrazil Jirásek ve třech rozměrných románových skladbách. Trilogie Mezi proudy (Dvojí dvůr, Syn ohnivcův, Do tří hlasů) vypravuje o vzniku české reformace v době Václava IV. Druhá trilogie Proti všem (Skonání věků, Kruciata, Boží zástup) líčí vlastní vznik husitství od jeho chiliastických počátků, jeho rozmach v době vzniku Tábora a jeho vyvrcholení bitvou proti křižákům na Vítkově. Umělecky nejhodnotnější je třetí trilogie, Bratrstvo (Bitva u Lučence, Mária, Žebráci), o bratřických vojscích na Slovensku, zobrazující husitství v jeho pozdním období.

K tematice husitské a reformační patři ještě nedokončený dvoudílný román o Jiřím Poděbradském Husitský král, román Konec a počátek o počátcích jednoty bratrské a povídka Zemanka.

Umělecké ztvárnění doby pobělohorské je tématem románu Skály, představujícího na osudech drobné zemanské rodiny pobělohorskou tragédii národa i útlak lidu, bouřícího se proti poddanství. Román Psohlavci s ústřední postavou legendárního chodského hrdiny Jana Sladkého - Koziny je rovněž obrazem protifeudálního boje lidu. Skaláci, román s podobnou tematikou, zobrazuje velkou selskou vzpouru na Náchodsku roku 1775.

Nejvyzrálejším Jiráskovým románem je Temno. Široká románová freska předvádí morální, kulturní a společenskou situaci národa ve dvacátých letech 18. století v prostředí pražského měšťanstva, tajných nekatolíků a drobné venkovské šlechty. V románu je také zachycena postava proslulého ničitele českých nekatolických knih, jezuity Antonína Koniáše.

Umělecky velmi šťastný byl Jirásek v látkách zobrazujících doznívání protireformační doby, dobu rokoka a osvícenství (Poklad, Sousedé, Pandurek, Na dvoře vévodském a Ráj světa).

Dobu národního obrození zobrazuje především rozsáhlý pětidílný román F. L. Věk, zahrnující období od konce sedmdesátých let 18. století do dvacátých let 19. století.

Páteří románu jsou životní osudy dobrušského studenta a později kupce a osvícenského vlastence F. L. Věka (vlastně Heka) a jeho syna Václava. Jirásek sleduje obrozenský proces v Praze i na venkově v souvislosti s ostatními událostmi v Evropě. Obrození chápe jako hnutí lidové, v jehož čele jsou uvědomělí vlastenci, pocházející vesměs z venkovských rodin.

Volným pokračováním F. L. Věka je čtyřdílná kronika U nás (Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč), vypravující o národním obrození v rodném kraji autorově, s ústřední postavou sympatického obrozenského kněze Havlovického.

Konci obrozenské doby je věnována povídka Filozofská historie. Studentská idyla z Litomyšle, se skvěle vystiženou atmosférou maloměsta, do něhož zavanou naděje revolučního roku 1848.

Neobyčejné popularity dosáhl Jirásek dvěma knihami pro mládež. Povídka Z Čech až na konec světa je beletristickým zpracováním staročeského cestopisu Václava Šaška z Bířkova o cestě poselstva krále Jiřího po západoevropských zemích, kniha Staré pověsti české působivě archaizujícím stylem vypráví hlavní české pověsti národní i některé místní. Umělecky nejdokonalejší je soubor nejstarších kmenových pověstí.

Poměrně pozdní Jiráskova dramatická tvorba je nestejné hodnoty. Počíná dodnes populární hojnarkou, vesnickou tragédií z minulého století, a dramatem Otec ze stejné látkové oblasti. K tylovské pohádkové symboličnosti se obrátil Jirásek hrami Lucerna a Pan Johanes ze života šlechty a utiskovaného lidu v době rokoka.

Analogií k Jiráskovým husitským trilogiím je dramatická trilogie Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč. Doby obrozenské a milované Litomyšle se týká veselohra M. D. Rettigová.

Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému prokreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především 0 obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.

Závěr

Obraz selské vzpoury. Moje hodnocení: (6/10)

Navštivte také

Slovník
Anglicko-český slovník a česko-anglický slovník
Německo-český slovník a česko-německý slovník
Španělsko-český slovník a česko-španělský slovník
Slovensko-český slovník a česko-slovenský slovník