Růžový budoár - Anatole France

Profesor Galuchet žije trochu podivínský život. Ve škole je přísný, ví co po žácích chce, a svou práci zvládá dobře. Chodí však zarostlý, neustále v jednom obleku a žáci jím opovrhují. Jednoho dne se profesor dozví, že zdědil po strýci 40 000 franků a u ostatních to budí závist.

Zařekne se, že bude žít dále svůj život, ale nevydrží to. V Paříži na jedné dražbě koupí růžový budoár (vybavení celého pokoje, stylizované do růžové barvy). Začne se starat o svůj zevnějšek, koupí si nové oblečení, pravidelně chodí k lazebníkovi, skoupí celou parfumerii a místo své staré klasické literatury začne číst nemorální časopisy.

Jednou nalezne ve skříni klíč od jedné tajné zásuvky. Otevře ji a nalezne tam mnoho dopisů původní majitelky. Z dopisů vyplývá, že se jedná o herečku, a profesor se ji rozhodne získat. Koupí u zlatníka náramek a vydá se vlakem na její adresu. Tam však zjistí, že se dala na cestu zbožné pokorné ženy, a že není tak pěkná, jak si ji představoval. Rozzloben odjede zpět.

Cestou si uvědomí, že tohle není život pro něj. Hned po příjezdu ho informuje notář, že poslední vůle je podepsaná s datem 31. listopadu, a že musí pozůstalost vrátit. Profesor všechnu hotovost odevzdá a nábytek ve městě vydraží. Vše se vrátí do starých kolejí a druhý den před studenty nastoupí opět starý profesor Galuchet.

Anatole France

(16.4.1844 – 12.10.1924) francouzský básník a prozaik, literární kritik a esejista, humanistický filozof, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1921.

Anatole France se narodil roku 1844 jako syn pařížského kupce a antikváře. Získal důkladné klasické vzdělání na Collége Stanislas a v letech 1876 až 1890 působil jako pomocný knihovník v Senátu. Roku 1877 se oženil, ale jeho manželství skončilo roku 1892 rozvodem.

France totiž od konce 80. let udržoval úzký vztah s paní Armand de Caillavet, která významně přispěla k úspěchu jeho umělecké kariéry, neboť ho učinila středem svého salónu, nabádala ho ke spisovatelské činnosti, připravila mu půdu pro přijetí do Francouzské akademie roku 1896 a umožnila mu ve své společnosti cestovat po Francii, Itálii, Sicílii, Řecku a Malé Asii.

Svou literární činost zahájil France jako mladý parnasistní básník oddaný kultu scientismu a píšící verše s antickou tematikou a s tematikou srážky antiky a křesťanství. Později se stává představitelelm impresionistické literární kritiky, odmítá Zolův naturalismus i nesrozumitelnost symbolismu, uznává především klasiky a hlásí se ke konzervatismu.

Už koncem 80. let se začal zajímat o problematiku současnosti, dával průchod svému ateistickému zaměření a začíná se měnit v příznivce anarchistických a socialistických myšlenek. V letech 1883 - 1896 psal čtrnáctidenní kroniky do Le Globé a do L'Univers ilustré a v letech 1886 - 1893 působí jako literární kritik v deníku Le Temps.

Anatole France začal postupně dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s filosofickým a laskavým pohledem na svět, jehož záchranu viděl v hluboké lidskosti a v ochotě lidí navzájem si pomáhat.

Po boku Émila Zoly přispěl k rehabilitaci nevinného francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 neoprávněně shledán vinným z velezrady. Dále ostře vystupoval proti kolonialismu, pranýřoval zrůdnost a neomylnost dogmatických systémů a přikláněl se k radikálním politickým tendencím. Po stránce myšlenkové se v mnohém projevoval jako dědic Montaignův, Voltairův a Diderotův. Roku 1909 absolvoval přednáškové turné po Jižní Americe.

Z návalu nacionalismu na počátku 1. světové války Anatole France brzy vystřízlivěl a žil v ústraní na svém venkovském sídle La Béchellerie uprostřed svých sbírek starožitností. Roku 1921 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.

Hluboká skepse a pesimistické úvahy o věčné nedokonalosti společenských systémů ho přivedly k přesvědčení o nezbytnosti aktivního boje za spravedlnost. Proto přivítal Velkou říjnovou revoluci v Rusku a začal sympatizovat s komunismem. Přispíval do komunistického deníku L'Humanité a roku 1921 dokonce vstoupil do Francouzské komunistické strany. Ve dvacátých letech byly jeho práce zařazeny katolickou církví na Index Librorum Prohibitorum. Anatole France zemřel roku 1921 v La Béchellerie.

Závěr

Rozdíly mezi životem boháče a chudáka. Moje hodnocení: (6/10)

Navštivte také

Slovník
Anglicko-český slovník a česko-anglický slovník
Německo-český slovník a česko-německý slovník
Španělsko-český slovník a česko-španělský slovník
Slovensko-český slovník a česko-slovenský slovník