Psohlavci - Alois Jirásek

Tato kniha vypráví o chodech po 30. leté válce, kdy východní pohraničí státu získal svobodný pán z Albenreuthu, mezi lidmi Lomikar. Ten po Chodech, kteří byli zvyklí na svou volnost a majestáty od jiných králů chce, aby robotovali, úplně se mu podřídili a vydali mu všechny majestáty, které už stejně prý neplatí. To se chodům nelíbí a posílají své vyslance do Vídně k císaři, aby jejich práva uznal.

Ovšem Lomikar má kontakty a tak na soudu ve Vídni jen vydělá a poté svolává chody na svůj Trhanovský zámek, aby jim přečetl jejich práva. Chodové ovšem od svých velvyslanců slyšeli, že soud je na dobré cestě (Lomikar jejich dopisy zabavil) a že určitě vyhrají. A tak se proti tomu ozval jeden sedlák Kozina, že tomu nevěří a že si to vymyslel.

Vyslali posla do Vídně a tam se dozvěděli, že se proti tomu mohou odvolat u soudu v Plzni. A tak poslali Kozinu, protože byl dobrý řečník, a ještě pět lidí do Prahy na odvolání. Ovšem i tam Lomikar zkorumpoval soudce a tak byli všichni uvrhnuti do žaláře. V tuto dobu na Chodsku vypukají bouře a teprve několik stovek vojáků je částečně uklidnilo.

Potom ovšem proběhla jedna bitva, kdy hlavní buřič povstání zahynul a zbytek utekl do lesů a do Bavor. Ti se ale postupně začali vracet a v okovech robotovali skoro celý den. Zatím v Praze pět ze sedmi lidí slíbilo poslušnost Lomikarovi a šli také v okovech robotovat. Jen dva neodvolali. Jan Sladký Kozina a jeho strýc postřekovský Brychta.

Po tomto bylo na Chodsku ticho. Všichni poslušně robotovali, ale mnohem více a déle než kdysi. Ale ani s tímto se Lomikar neuspokojil. Podal svou stížnost k soudu hrdelnímu a tam dospěli k rozhodnutí. Poté toto rozhodnutí bylo posláno císaři do Vídně a ten trest zmírnil na jednu smrt a dále deset a osm let ve věznici, potom po dvou a jednom, nebo vyhostění ze země.

Tento upravený rozsudek byl poslán posly přímo na Chodsko, tam tento rozsudek vyhlásili. Poté Lomikar nařídil, že z každé vesnice se musí jet určitý počet lidí podívat na popravu do Plzně. Zatím Kozinu i s Brychtou převezli do Plzně a tam je poprvé od uvěznění dali do společné cely proto, že Brychta umíral. Brychta nakonec asi čtyři dny před popravou zemřel a v tu dobu ke Kozinovi byly poprvé puštěny manželka a matka Koziny. Ty přivedly Kozinovy děti a přišel s nimi i Jiskra Řehůřek, Kozinův největší přítel.

V den popravy přišel do cely kněz, ať aspoň teď odvolá to co řekl Lomikarovi. Kozina ale neodvolal a tak mu kněz řekl ať to nechá na Bohu. A tak potom šel Kozina na popravu. Šel vzpřímeně a jak lezl na žebřík po všech se otočil a jak už měl hlavu na špalku zvolal: "Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás". A potom už Kozina nebyl mezi živými. To bylo 28. listopadu.

Chodové byli potichu, ale Lomikar měl muka, jak se blížil listopad, měl noční můry, byl stále tak nějak nemocný. Potom za ním přijela vdaná dcera a Lomikar se trochu rozveselil. Blízko 29. listopadu jeli na hon, když přijeli započal hovor a Lomikar potom v řeči, když narazili na Kozinovu výzvu, zemřel. A tak byl na Chodsku klid i volnost.

Alois Jirásek

(23.8.1851 – 12.3.1930) český prozaik a dramatik, autor řady historických románů a představitel realismu.

Tvůrce české historické beletrie se narodil v Hronově a pocházel se starého selského a písmáckého rodu. Studoval nejprve na německém piaristickém gymnasiu v Broumově, později na českém gymnasiu v Hradci Králové. Historii studoval na filosofické fakultě v Praze.

V Praze se také seznámil již jako vysokoškolský student, pokoušející se o první kroky v literární tvorbě, se spisovateli kolem časopisu Lumír a velmi důvěrně přilnul k Mikoláši Alšovi. Od roku 1874 učil na gymnasiu v Litomyšli, teprve po 14 letech přešel do Prahy. Za první světové války podepsal jako jeden z prvních známý Manifest českých spisovatelů (1917). Zemřel v Praze a je pohřben v rodném Hronově.

Jiráskovo dílo dovršilo buditelskou tradici české literatury. Svou demokratickou představu národních dějin, vycházející v podstatě z koncepce Palackého, ztělesnil Jirásek umělecky v obrazech velkých a pro národ rozhodujících dějinných epoch, v nichž ukázal lid jako nositele historického dění. Vrchol národní minulosti spatřoval v husitství a bratrství, významně také vyzdvihl lidový charakter národního obrození.

Ačkoli Jiráskovo rozsáhlé dílo objímá v podstatě celou národní minulost od doby mytické až po dobu spisovatelova mládí, látkově se autor soustředil především ke třem významným obdobím českých dějin (době husitské, době pobělohorské a době národního obrození).

Dobu husitskou zobrazil Jirásek ve třech rozměrných románových skladbách. Trilogie Mezi proudy (Dvojí dvůr, Syn ohnivcův, Do tří hlasů) vypravuje o vzniku české reformace v době Václava IV. Druhá trilogie Proti všem (Skonání věků, Kruciata, Boží zástup) líčí vlastní vznik husitství od jeho chiliastických počátků, jeho rozmach v době vzniku Tábora a jeho vyvrcholení bitvou proti křižákům na Vítkově. Umělecky nejhodnotnější je třetí trilogie, Bratrstvo (Bitva u Lučence, Mária, Žebráci), o bratřických vojscích na Slovensku, zobrazující husitství v jeho pozdním období.

K tematice husitské a reformační patři ještě nedokončený dvoudílný román o Jiřím Poděbradském Husitský král, román Konec a počátek o počátcích jednoty bratrské a povídka Zemanka.

Umělecké ztvárnění doby pobělohorské je tématem románu Skály, představujícího na osudech drobné zemanské rodiny pobělohorskou tragédii národa i útlak lidu, bouřícího se proti poddanství. Román Psohlavci s ústřední postavou legendárního chodského hrdiny Jana Sladkého - Koziny je rovněž obrazem protifeudálního boje lidu. Skaláci, román s podobnou tematikou, zobrazuje velkou selskou vzpouru na Náchodsku roku 1775.

Nejvyzrálejším Jiráskovým románem je Temno. Široká románová freska předvádí morální, kulturní a společenskou situaci národa ve dvacátých letech 18. století v prostředí pražského měšťanstva, tajných nekatolíků a drobné venkovské šlechty. V románu je také zachycena postava proslulého ničitele českých nekatolických knih, jezuity Antonína Koniáše.

Umělecky velmi šťastný byl Jirásek v látkách zobrazujících doznívání protireformační doby, dobu rokoka a osvícenství (Poklad, Sousedé, Pandurek, Na dvoře vévodském a Ráj světa).

Dobu národního obrození zobrazuje především rozsáhlý pětidílný román F. L. Věk, zahrnující období od konce sedmdesátých let 18. století do dvacátých let 19. století.

Páteří románu jsou životní osudy dobrušského studenta a později kupce a osvícenského vlastence F. L. Věka (vlastně Heka) a jeho syna Václava. Jirásek sleduje obrozenský proces v Praze i na venkově v souvislosti s ostatními událostmi v Evropě. Obrození chápe jako hnutí lidové, v jehož čele jsou uvědomělí vlastenci, pocházející vesměs z venkovských rodin.

Volným pokračováním F. L. Věka je čtyřdílná kronika U nás (Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč), vypravující o národním obrození v rodném kraji autorově, s ústřední postavou sympatického obrozenského kněze Havlovického.

Konci obrozenské doby je věnována povídka Filozofská historie. Studentská idyla z Litomyšle, se skvěle vystiženou atmosférou maloměsta, do něhož zavanou naděje revolučního roku 1848.

Neobyčejné popularity dosáhl Jirásek dvěma knihami pro mládež. Povídka Z Čech až na konec světa je beletristickým zpracováním staročeského cestopisu Václava Šaška z Bířkova o cestě poselstva krále Jiřího po západoevropských zemích, kniha Staré pověsti české působivě archaizujícím stylem vypráví hlavní české pověsti národní i některé místní. Umělecky nejdokonalejší je soubor nejstarších kmenových pověstí.

Poměrně pozdní Jiráskova dramatická tvorba je nestejné hodnoty. Počíná dodnes populární hojnarkou, vesnickou tragédií z minulého století, a dramatem Otec ze stejné látkové oblasti. K tylovské pohádkové symboličnosti se obrátil Jirásek hrami Lucerna a Pan Johanes ze života šlechty a utiskovaného lidu v době rokoka.

Analogií k Jiráskovým husitským trilogiím je dramatická trilogie Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč. Doby obrozenské a milované Litomyšle se týká veselohra M. D. Rettigová.

Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému prokreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především 0 obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.

Závěr

Povstání Chodů koncem 17. století. Moje hodnocení: (8/10)

Navštivte také

Slovník
Anglicko-český slovník a česko-anglický slovník
Německo-český slovník a česko-německý slovník
Španělsko-český slovník a česko-španělský slovník
Slovensko-český slovník a česko-slovenský slovník