Naši furianti - Ladislav Stroupežnický

Vysloužilec Bláha po dvanácti letech vojenské služby žádá hronického starostu Dubského o místo ponocného. Ten mu i se svou ženou přeje. Ale ročních 130 zlatých by se hodilo i úlisnému krejčímu Fialovi. Jak ve dne šít a v noci hlídat sice neví, ale ohání se svými sedmi dětmi. Při sporech často nejde o věc, ale o osobní zájmy. Hlavní vliv mají dva sedláci, Dubský a Bušek. Ti jsou však právě v nevůli dík sporu o věno a Dubského navíc mrzí, že Bušek pytlačí.

Je jisté, že obci by svobodný voják prospěl lépe, ale Bušek nemůže Bláhovi odpustit, že si spolu s kamarádem, ševcem Habršperkem, zakládají na svém rozhledu. Oba zamlada poznali svět a sedláky mají za nevzdělance. Bušek tedy přeje Fialovi. Vychytralý krejčík si troufá. Bláhu pomluví ženě radního Šumbala, že muže obehrál v kartách. Navede dceru Kristýnu, a ta napíše a vyvěsí paličský list. Průhledná intrika na čas uškodí Bláhovi. Ale když jde do tuhého, dokáže vtipný Habršperk, že byl výhružný list psán Kristýninou rukou.

Věc pak vezme rázně do rukou selka Dupská. Přiměla Fialu k doznání špatnosti a výbor se konečně rozhodne pro Bláhu. Bušek si mezitím odskočí na zajíčka. A protože mu Bláha v obraně cti řekl, že je nevzdělanec, postaví si proti usnesení hlavu. Dojde k hádce, tu však přichází četník vyřešit, kdo u panského lesa střílel. Bere si za svědka Habršperka, ať poví, kdo to pytlačil. Švec svou odpovědí vesele napíná četníka i prvního radního, až Bušek musí s pravdou ven, že se dal od taškáře Fialy napálit. A tak i Habršperk, pasoucí se na sedlákově strachu, dotyčného sedláka nepozná.

Ladislav Stroupežnický

(6.1.1850 – 11.8.1892) český dramatik a dramaturg Národního divadla.

Narodil se v Cerhonicích. Pouhé dva roky navštěvoval reálku v Písku, poté se stal praktikantem u svého otce, který byl správcem na velkostatku. V sedmnácti letech se pokusil o sebevraždu a po výstřelu s pušky mu zůstal zohavený obličej. Od roku 1873 žil v Praze, zprvu jako úředník v pojišťovně, později jako písař na berní správě. V letech 1875 - 1876 pracoval v redakci Humoristických listů a od roku 1882 až do své smrti byl dramaturgem Národního divadla.

Zvíkovský rarášek (1883) jednoaktová veselohra. Paní mincmistrová (1885) veselohra z kutnohorských dějin. V panském čeledníku (1886). Sirotčí peníze (1887) odehrává se v době třicetileté války.

S tvorbou aktovek toužil Ladislav Stroupežnický také o rozsáhlejší dramatické útvary, ale úspěch na sebe nechal dlouho čekat. Po nezdařilé komedii Triumfy vědy (1884), historické tragédii Velký sen (1884) a po výpravné historické hře Christoforo Colombo (1886) vznikla veselohra ze života soudobé jihočeské vesnice Naši Furianti (1887). Touto hrou se Stroupežnický vlastně stal průkopníkem nové vlny realistického dramatu z vesnického prostředí, která v Národním divadle vyvrcholila roku 1894 premiérou dramatu Maryša od bratří Mrštíků.

Ladislav Stroupežnický však směřoval výše než k pouhému obrazu života, jaký podal v Našich Furiantech. Velkou oblibu si získala hra Václav Hrobnický z Hrobnic (1888) o dramatickém sporu mezi hrdým sedlákem a konzervativním šlechticem po zrušení roboty roku 1848. Menší úspěch měla hra Vojtěch Žák, výtečník (1890) nebo aktovka Zkažená krev (1891) o dědičnosti zlodějství. Až teprve v poslední hře Na Valdštejnské šachtě (1892) se Ladislav Stroupežnický přiblížil svému cíli a vytvořil působivou tragédii idealisty, který ztroskotává na tvrdých materiálních zákonech života.

Jako prozaik se Stroupežnický uplatnil v povídkách Rozmarné historky (1879), Z Prahy a venkova (1891).

Závěr

Kritický postoj ke vztahům na vesnici. Moje hodnocení: (8/10)

Navštivte také

Slovník
Anglicko-český slovník a česko-anglický slovník
Německo-český slovník a česko-německý slovník
Španělsko-český slovník a česko-španělský slovník
Slovensko-český slovník a česko-slovenský slovník