Dům U Tonoucí hvězdy - Julius Zeyer

Na počátku příběhu je líčen starý, zchátralý dům a tajemná čtvrť Paříže. Severín se často vydává právě do oné čtvrti ke kostelu svatého Juliána. Velmi ho zaujme starý obyčejný dům a touží poznat jeho nájemníky. Podle starého rozpuklého znaku nade dveřmi, na kterém je hvězda ve vlnách, nazve si tento dům Dům U Tonoucí hvězdy.

Severín pracuje jako pomocník v nemocnici. Jednou po havárii autobusu se do nemocnice dostává Slovák jménem Rojko. Brzy se spřátelí, neboť mají hodně společného. Rojko se uzdravuje a vypráví Severínovi příběh svého života. Jak ho otec vyhnal z domova s kletbou, o studiích a o své hrozné vině, kterou však neprozradí.

Severín se dozvídá, že Rojko bydlí v domě U Tonoucí hvězdy a je pozván na návštěvu. Severín poznává tři jeho pomatené sousedky a mladou ženu. Severín je zmaten svými pocity z návštěvy a bojí se, že Rojko má na něho neblahý vliv. Rozhodne se ho již nenavštěvovat. Po několika dnech se ale znovu vydává za Rojkem. Jeho nemoc mezitím pokročila. Oba se vydávají za třemi sousedkami.

Severín se s nimi seznamuje a naslouchá jejich osudům. Zůstává u Rojka a pomáhá mladé Viktorii, když ji napadne její muž. Rojkův zdravotní stav se den ode dne zhoršuje a jednou začne vyprávět konec svého životního příběhu. Je to vlastně zpověď.

V mládí byl v Anglii lokajem a seznámil se tam s mladou šlechtičnou Editou. Zamiloval se do ní, avšak Edita milovala jistého lorda Daltona, který byl vášnivým hráčem. Edita dala svému milenci vybrat mezi ní a hrou a když odešel, vyslala Rojka s omluvným listem za ním. Rojko si dopis cestou přečetl. Stálo tam, že Edita se všeho vzdá a uprchnou spolu s Daltonem. Rojko dopis nedoručil, ale litoval toho. Dalton mu dal pro Editu dopis a prchá z Anglie. V dopise slibuje, že již nikdy nebude hrát. Rojko ani tento list nepředal. A tím spáchal černý zločin.

Edita se po roce vdala a lord Dalton se kvůli tomu zastřelil. Těsně před Editinou smrtí ji Rojko navštívil a předal jí oba nedoručené dopisy. Nepromluvila a ještě týž den zemřela. Tato otřesná zpověď Severínem otřásla tak, že musel pryč. Onemocněl a po dvou dnech se vrátil za Rojkem. Ten předčítá Severínovi dílo Levana a tři Matky žalu.

Rojko nebyl dalek smrti a tak ho Severín opouštěl minimálně. Jednoho rána se vydal za Virginií. Nikdo však neotvíral. Mezitím se shromáždili před dveřmi bytu všichni obyvatelé domu. Dohodovali se, že Virginie spáchala sebevraždu. Vypáčili dveře a našli ji udušenou. Severín se otřesen vrátil k Rojkovi. Ten na tom byl velmi špatně. Už ani nejedl. Začal se smát šíleným smíchem, který se měnil v chrapot. Rojko zemřel.

Severín prchal z pokoje a z domu. Když nabyl rozvahy, pomalu se vracel k domu U Tonoucí hvězdy. Bylo již pozdě, ale přesto byl na ulicích neobvyklý ruch. Lidé se někam sbíhali. Proud ho dovedl až k onomu domu. Hořelo. Plameny šlehaly ze všech oken, z oken Rojkových, z oken Virgínie, z oken klece pomatených.

Julius Zeyer

(26.4.1841 – 29.1.1901) český prozaik, dramatik a epický básník.

Narodil se v pražské měšťanské rodině. Otec, původem ze zchudlého francouzského šlechtického rodu, byl majitelem dřevařského velkoobchodu, matka básníkova pocházela z pražské německé židovské rodiny. Zeyer měl tedy minimální předpoklady pro životní cestu českého básníka. S českým prostředím a řečí ho seznámila česká chůva, jíž byl za její vyprávění pověstí, pohádek a bájí po celý život vděčen.

Než poprvé vystoupil literárně, prošel nejrozmanitějšími životními zkušenostmi. Gymnasijní studia, kde byl jeho spolužákem Jakub Arbes, nedokončil, podobně jako studium na technice. Absolvoval však cesty po cizině (Německo, Švýcarsko, Francie), a potom studoval klasické jazyky soukromě i na universitě. Ale ani pak nezůstal trvale doma, pobýval jako vychovatel a společník ve šlechtických rodinách v Rusku, opět cestoval po Švédsku a Německu, vypravil se i do Itálie, Řecka a navštívil Cařihrad. Zážitky z těchto cest v pozdější době spolupůsobily na atmosféru jeho literárních děl.

V sedmdesátých letech patřil k lumírovcům, avšak literárních zápasů, jimiž se skupina prosazovala, se pro svou uzavřenou a nebojovnou povahu neúčastnil. Roku 1877 se odstěhoval z Prahy do Vodňan. Pobýval tu více než deset let a obklopen bohatou knihovnou a uměleckými sbírkami nashromážděnými na cestách studoval, věnoval se svým uměleckým zálibám, a zejména vytvářel svá stěžejní díla.

Roku 1900 se přestěhoval k svému příteli, pražskému podporovateli českého umění Josefu Hlávkovi. Zanedlouho nato v Praze zemřel a je pohřben na Vyšehradě na Slavíně.

Rozsáhlá literární tvorba Zeyerova se objevovala zpravidla před knižním vydáním v mnohých tehdejších časopisech (v Palečkovi, ve Světozoru, v Květech, Ruchu, Osvětě, a především v Lumíru).

Zeyerova poezie je téměř výlučně epická a i nehojné lyrické verše (sbírka Poesie a posmrtné Nové básně) svědčí o autorovi epikovi. Cílem Zeyerových epických básní bylo především ukázat slavnou českou minulost v příbězích bájných hrdinů, jejichž charaktery měly být zároveň kritikou bezpáteřnosti měšťanské společnosti Zeyerovy doby a posílením sebevědomí lidových vrstev národa. Dokladem toho je cyklus epických básní Vyšehrad (Libuše, Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad, Lumír), kde autor nerýmovaným desetislabičným jambickým veršem (blankversem) vypravuje s elegickými pocity o hrdinské minulosti národa, o cti a spravedlnosti. Snaží se tu postihnout smysl národních dějin.

Inspirace RKZ je patrná. Potom následují epické básně s náměty českými i cizími: Griselda s látkou z pobělohorské doby, pověst Čechův příchod, která je vlastně úvodem k dřívějšímu Vyšehradu a doplňuje národní mýtus, k němuž autor unikal z tísnivé přítomnosti. Staroruskou látku zpracoval Zeyer ve Zpěvu o pomstě za Igora, Ossianův návrat čerpá z irských dějin. Starofrancouzské národní zpěvy z 11. a 13. století daly vzniknout Zeyerovu cyklu Karolinská epopeja,jímž opěvuje hrdinské činy reků z družiny Karla Velikého.

Velmi známá je skladba Olgerd Gejštor o lásce polského šlechtice k české královně Anně Jagellonské. Auto- biografická básnická novela Troje paměti Víta Choráze s hojnými prvky náboženské mystiky, která proniká téměř všemi Zeyerovými díly z konce života, přináší některé pozoruhodné rysy svědčící o Zeyerově sblížení s lidovými vrstvami v podobné rovině jako je tomu u Březiny ve sbírce Ruce.

Také Zeyerova próza vyjadřuje smutek z osamocení a je nesena odporem k měšťáckému způsobu života, konvencím a mravům. Touha po lidské ušlechtilosti a spravedlnosti proniká i touto oblastí tvorby, v autorovi však není síly k tomu, aby pomáhal k nápravě. Zůstává jen u fantazijních představ o lepším světě. Takové jsou první fantastické a společenské novely Zeyerovy (Z papíru na kornouty, Duhový pták).

Historický román Ondřej Gernyšev přináší úplný obraz o Zeyerových názorech. Ústřední hrdina prožívá různé podivuhodné situace v prostředí šlechtických zábav a intrik a jeho milostné vztahy procházejí těžkými zkouškami. Černyšev je postava pasivní, událostmi spíše unášená než je spoluvytvářející, avšak charakter je to čistý a krásný.

Podobně komponoval Zeyer i hrdiny svých dalších próz. Jsou to rytíři smutné postavy, kteří nacházejí naplnění svých tužeb teprve ve smrti. Smrt a láska jsou u Zeyera obvykle v těsném spojení a svědčí o tom, že autor nedovedl překonat rozpor mezi snem a skutečností. Tím se přiblížil romantikům, téměř se ztotožnil s jejich názory a stal se tak v jistém smyslu pokračovatelem Máchy. Dílem takto novoromantickým je Román o věrném přátelství Amise a Amila z idealizovaného prostředí rytířské Francie.

Látky italské, irské, španělské nebo orientální, posílené buď četbou, bud zkušenostmi a zážitky z cest, zpracovávají prózy Dobrodružství Madrány, Báje Šošany, Sestra Paskalina. Samostatnou skupinu Zeyerovy prózy tvoří tzv. obnovené obrazy, parafráze cizích příběhů a vypravování. Patří sem Blaho v zahradě kvetoucích broskví, Zrada v domě Han, Gompači a Komurasaki.

Záliba v líčení exotického orientálního prostředí je zcela zřejmá. Vyvrcholením Zeyerovy prozaické tvorby je Jan Maria Plojhar, Dům U tonoucí hvězdy a Tři legendy o krucifixu. Největší román Zeyerův, Jan Maria Plojhar, líčí osudy syna z bohaté měšťanské rodiny, který je zmítán společenskými rozpory, nedovede je překonat a nedovede se přiklonit na tu ani na onu stranu. Tento román je kritikou české buržoazní společnosti a vyjadřuje autorovu touhu po aktivitě. Romantičnost celého příběhu však znesnadnila plnější pochopení Zeyerových záměrů, a proto nenašel větší odezvu u širšího okruhu čtenářů.

Ústřední postava románu Dům U tonoucí hvězdy, Slovák Rojko, hrdina poznamenaný dekadentními rysy, přes své vědomí odpovědnosti za osudy národa hyne stejně jako Plojhar v cizině v naprosté rezignaci. Slovenská lidová legenda o prosťáčkovi Samko Pták tvoří jednu ze skladeb knihy Tři legendy o krucifixu.

Utrpení českého lidu v pobělohorské době našlo své symbolické vyjádření v dalším prozaickém díle cyklu, Inultus. Plodem náboženské mystiky autorovy je třetí legenda Z El Christo de la Luz.

Zeyerova dramata jsou převážně chápána jako dramata knižní a jejich výrazným rysem je lyričnost. Také zde autor zpracovává pohádkové a mytické náměty domácí i cizí. Slovenská látka je zpracována v jedné z nejznámějších skladeb Zeyerových, v pohádkovém dramatickém příběhu Radúz a Mahulena, později zhudebněném Josefem Sukem jako melodram.

Staroirská báje dala vznik dramatu Legenda z Erinu, české pověsti hrám Libušin hněv, Šárka a Neklan. Čínský námět použil Zeyer v dramatu Bratři, biblická látka související se starozákonní Písní Šalamounovou se stala podkladem milostné hry Sulamit. Tragédie ze španělského středověku má název Doňa Sanča.

Závěr

Tragický osud pěti zbytečných lidí. Moje hodnocení: (6/10)

Navštivte také

Slovník
Anglicko-český slovník a česko-anglický slovník
Německo-český slovník a česko-německý slovník
Španělsko-český slovník a česko-španělský slovník
Slovensko-český slovník a česko-slovenský slovník