Canterburské povídky - Geoffrey Chaucer

Canterburské povídky obsahují 24 povídek (3 jsou pouhá torza), mělo jich však být 120. Většina z nich je opatřena prologem a epilogem. Podobně jako v Dekameronu tu jednotlivé příběhy vypravují lidé, kteří se spolu náhodně sešli. Putují k hrobu světce Thomase Becketa v Canterbury. Mezi poutníky je i sám básník. Složení poutníků odráží skladbu středověké společnosti. Šlechtu reprezentuje rytíř s doprovodem, duchovenstvo kněz, mnich, abatyše a další, intelektuální svět lékař s právníkem, městský stav řemeslníci a nejnižší sociální stav, venkovské poddané, oráč.

Na začátku knihy se skupina poutníků sejde v hostinci U Kabátce v Southwarku, kde padne rozhodnutí, že každý z poutníků pro ukrácení času bude vypravovat 4 příběhy (dva cestou do Canterbury a dva cestou zpět). Komentátorem a hybným duchem celé skupiny se stává tamější hostinský, který se k nim připojuje. Povídky mají různá témata, střídá se zde rytířská historie, milostné příběhy, vyprávění kratochvilná i poučná. Jsou zde odhaleny slabosti lidské povahy a společenské konflikty.

Básník nezaujímá přímé kritické a hodnotící postoje, projevuje se ale jako vyhraněná a uvědomělá osobnost s nadhledem nad zobrazovanou skutečností, čímž mnohdy přesahuje rámec středověké poetiky (například v povídce o siru Thopasovi, jež je první parodií na rytířské romány vůbec). Chaucerův nadhled se projevuje v promluvách jeho postav; nebojí se sám sebe jejich prostřednictvím třeba i kritizovat. Na důkaz toho cituji z Juristova prologu: „Budu vám vyprávět starodávný příběh, takový, jež často vypravuje Chaucer v těch svých nevalných básních.“ Sám sebe charakterizuje takto: „Nemám tolik vtipu, jistě jste si všimli.“ Ve svém závěru autor prosí čtenáře, aby pro něj vyprosili u Boha milost a odpuštění jeho hříchů - psaní o světských marnostech.

Geoffrey Chaucer

(1340 – 25.10.1400) největší básník anglického středověku a politik. Syn ipswichskéhoského obchodníka s vínem, ale zřejmě trávil větší část svého dětství v Londýně. Do roku 1357 byl pážetem v královské rodině a účastnil se invaze do Francie (roku 1359), kde byl zajat a vykoupen. Až do roku 1367 toho o jeho životě moc nevíme.

Od tohoto období byl váženým vládním úředníkem, často byl vysílán do ciziny na tajná jednání, díky čemuž se naučil francouzsky a italsky. Ještě o něco později byl Geoffrey Chaucer jmenován velitelem celníků v londýnském přístavu. Poté, co nakrátko upadl v nemilost v roce 1386, se stal v roce 1389 úředníkem zodpovědným za veškeré práce prováděné na palácích a ostatních královských nemovitostích. O dva roky později však Chaucer na toto místo rezignoval (byl podle měřítek 14. století starým mužem) a přijal méně náročné místo vedoucího správce královského majetku v Somersetu.

Zůstal v přízni královské rodiny i po státním převratu v roce 1399, kdy se do čela dostal nový král Jindřich IV. Brzy nato, v roce 1400, zemřel a byl pochován v místě, které je známé jako Poet's Corner ve Westminsterském opatství. O Chaucerově soukromém a citovém životě toho víme opravdu málo. Víme například, že byl ženatý, ale ne jestli byl šťastný, nebo jestli byl moderní v tom, že z uctivé vzdálenosti obdivoval nějakou vysoce urozenou dámu.

Jeho dílo bylo ovlivněno velkými italskými autory, jako byli Dante nebo Boccaccio. Mnohé z jeho prvních děl (Kniha o vévodkyni, Dům slávy, Ptačí sněm, Legenda o dobrých ženách nebo Troil a Cressida) se zabývají běžnými středověkými tématy, jako jsou snění a dvorská láska, ačkoliv jemu se vždycky podařilo prosadit do nich ještě nějakou svoji postavu.

Závěr

Povídky mají překvapivý závěr a rozhodně nenudí. Moje hodnocení: (8/10)

Navštivte také

Slovník
Anglicko-český slovník a česko-anglický slovník
Německo-český slovník a česko-německý slovník
Španělsko-český slovník a česko-španělský slovník
Slovensko-český slovník a česko-slovenský slovník