Ceskecasinoonline.cz

České kasino online hry zdarma.

Selské balady - Jaroslav Vrchlický

Námětem je vlastenecká a sociální tematika, pravdivý a působivý obraz selských bojů proti panskému útisku, odpor proti násilí, bezohlednosti a krutosti. Podkladem pro balady jsou skutečné události.

Suplika

Jednoho dne byl kantor probuzen hlukem. Dav sedláků se hnal dovnitř za kantorem a požadovali sepsání supliky na pány. Kantor se zdráhal a vzpomínal jak s pány hrál karty. Sedláci ho přiměli, aby začal psát stížnost na pány, jak s nimi je špatně zacházeno a aby byly zrušeny poplatky. Kantor měl strach z pánů, co řeknou, až si stížnost přečtou. Představoval si, že ho vyženou.

Lorecký ze Lkouše

Loreckému ze Lkuše se narodili dva synové. Před kostelem, kde mají být křtiny, mu zastoupí cestu Petr Dulík a šamonický zeman křičí, aby ho zmrskali. Ale Petr Dulík prosí, aby slevil z desátku a z roboty. Avšak Lorecký se rozzuří a řekne mu, že vychová své syny, aby na ně používali biče a přijdou ještě horší doby. Dulík mu ustoupil z cesty a hrozí mu, že mu zabijou syny. Svou hrozbu splnil a zabil oba syny i zemana.

Balada o smrti Koziny

Vypráví o popravě Koziny. Nic nebyly platné pergameny, které prosily za Kozinu. Při výstupu na popraviště se ptal kata, proč kolem stojí tolik lidí. Kat mu řekl, že na jeho popravu se musí dívat každý a musí mlčet. Tím chtěli sedlákům zchladit hlavy. Kozina naposled vykřikl: „Lomikare za rok a den tě zvu na boží soud“. Lomikar nenechal Kozinu domluvit a popravil ho. Jan Kozina byl znám všude. Za rok a den Leminoger zemřel. A tak se věštba Koziny vyplnila.

Balada Blanická

Na Velký pátek jednou v roce otvírá se Blaník. I vyšel Jíra z chaty, ne však do kostela, ale šel do lesa. Smál se baladě o Blaníku. V tu chvíli vidí, že je Blaník otevřený. Jde hloub a hloub a uvidí vojsko s cepy, palcáky a kosy. Když to vše obešel, přišla na Jíru únava. Usnul na velmi dlouho. Když přichází znovu Velký pátek, Blaník se otvírá a na Jíru volá nějaký hlas. Když se Jíra probudí, uvidí u nohou vojska pluhy, kosy a rýče. Vyjde ven a jde rovnou k potoku. Podívá se na hladinu a tam spatří svoji tvář. Je z něho stařec. Vrací se do vesnice a ani tam nic nepoznává, ani lidé ho nepoznávají.

Český sedlák

Vypráví o sedlákovi, který musel snášet bídu, a přitom těžce pracoval. Ženu svou chránil do nepřátel, až jednou to nevydržel a vzal cep a šel proti pánům. Pil z kalicha páně, mnichům vzal, co oni mu za celý jeho život pobrali.

Hrabě Breda

Hrabě vymáhá od sedláků peníze, když je nedostal ani po výhružkách, tak poslal svoje dráby a vojáky do vsi. Ti pochytali všechny ženy a dívky a ostříhali je dohola. Jedna se však vzpírala. Tu hrabě nechal tak, ale nepropustil ji. Chtěl s ní strávit noc. Ráno ho našli uškrceného zlatými vlasy.

Jaroslav Vrchlický

(17.2.1853 – 9.9.1912) český spisovatel, básník, dramatik a překladatel.

Emil Frída se narodil v Lounech. Rodiče, Marie a Jan Jakub Frídovi, tu měli kupecký krám, ale brzy po Emilově narození se přestěhovali do Slaného, kde si koupili dům a zřídili nový obchod.

Dětská léta trávil však Emil většinou u strýce Antonína Koláře, faráře v Ovčárech u Kolína, a u babičky z matčiny strany. Zde žil chlapec téměř do deseti let. Strýc byl vzdělaný člověk se širokým kulturním rozhledem, probouzel ve svém synovci první literární podněty a do značné míry usměrňoval Emilovu výchovu a jeho studijní zájmy.

Do gymnasia začal chodit Emil ve Slaném, po roce přešel do Prahy, kde však měl potíže s matematikou, takže jednu třídu musel opakovat. Studia dokončil v Klatovech. Po maturitě vstoupil na bohosloví, ale už po půl roce oznámil strýci i rodičům, že jej kněžský stav neláká. Proto přestoupil na filosofickou fakultu a věnoval se studiu historie, románských jazyků a filosofie.

Na podzim roku 1873 se seznámil Vrchlický v Umělecké besedě se Sofií Podlipskou, mladší sestrou Karoliny Světlé. Psal jí později z Itálie a z bohaté a oduševnělé korespondence se vyvinulo přátelství mezi mladým mužem a ženou o dvacet let starší. Tento vztah hluboce zasáhl do básníkova života. Je však třeba dodat, že Podlipská nekritickým přeceňováním každé básně, kterou v té době Vrchlický napsal, dala podnět i k básníkově nedůtklivosti vůči jakékoli kritice.

Po návratu z Itálie se Vrchlický často stýkal s rodinou Podlipských a později se oženil s mladičkou dcerou Podlipské, Ludmilou. První léta manželství byla šťastná a Vrchlický dal plně výraz svému rodinnému štěstí v jásavých tónech milostné a rodinné poezie. Existenčně zajištěn, uznáván veřejností, obklopen řadou epigonů, stával se reprezentativním představitelem měšťanské kultury, chloubou národní společnosti.

Významnou součást díla Vrchlického tvoří sbírky volně komponovaného cyklu epopeje lidstva. Podnět k básnickému zobrazení kulturního a myšlenkového vývoje lidstva a k úvahám o smyslu dějin převzal český básník od Viktora Huga z jeho Legendy věků. Na rozdíl od Huga nestojí však Vrchlický nad svou vizí dějin jako chladný a přísný soudce, nestaví se do pózy myslitele a věštce. Jeho postoj k dějinám je relativistický. Nesnaží se také obsáhnout ve svém cyklu vývoj lidstva rovnoměrně ve všech jeho etapách, spokojuje se pouze se zlomky.

První sbírky cyklu vyznačuje optimistický názor na neustálý pokrok lidského ducha, víra v humanitu a demokracii. V pozdějších sbírkách posunuje Vrchlický svůj ideál humanity do vzdálenější budoucnosti. V soudobé civilizaci vidí Vrchlický sociální nerovnost a ostré společenské rozpory. Nejednou se zastavuje u lidské bídy a lakoty bohatých, sympatizuje s lidem, s jeho těžkou prací, tuší přicházet sociální revoluci, ale děsí se jí. Celými dějinami prochází symbolický chuďas (Hymna Lazarova) a marně hledá naplnění spravedlnosti.

Významnou složku Vrchlického poezie tvoří milostná lyrika, poprvé zastoupená v Eklogách a písních a pokračující ve sbírkách Dojmy a rozmary, Poutí k Eldorádu, Co život dal, Hudba v duši, Motýli všech barev, Garovná zahrada. V této poezii zprvu naplněné pohanskou smyslovostí, později procítěné osobně, stává se žena básníkovi centrem celého jeho života a inspirátorkou jeho umělecké tvorby. V básních, kde se podařilo Vrchlickému opustit mytologii, vyslovil s přesvědčivou naléhavostí všechny odstíny milostného citu i manželského a rodinného štěstí. V jiných sbírkách milostné lyriky použil Vrchlický velmi komplikovaných strofických forem, jimiž i jinde obohacoval českou poezii (Zlatý prach, Moje sonáta, Fanfáry a kadence, Nové sonety samotáře, Prchavé iluze a věčné pravdy).

Od začátku devadesátých let docházelo u Vrchlického pozvolna k roztržce s mladší literární generací. V době, kdy byl uznáván za největšího českého básníka a zahrnován oficiálními poctami doma i v cizině, kdy byl jmenován profesorem všeobecné literatury na Karlově universitě, šikuje se proti němu mladá generace s ostrými, někdy až nevybíravými útoky. Nešťastným příklonem ke konzervativcům, kteří se postavili proti Macharovu hodnocení Hálka, stanul Vrchlický na straně starší generace. Vedle toho prožíval Vrchlický i krizi uměleckou, kterou si však ve své malé autokritičnosti nepřipouštěl.

Začátkem 90. let se tvorba Vrchlického zachmuřuje, protože i jeho rodinný život procházel krizí, jejíž stopy již nikdy nezmizely. V básních Vrchlického přibývá pesimistických tónů rozčarování a někdy i hořkosti. Naznačují to i názvy sbírek (Bodláčí z Parnasu, Okna v bouři). Po předchozím ochabnutí tvůrčích sil se Vrchlického tvorba očišťuje od chvatu a improvizace, stárnoucí básník nalézá vyrovnanost, i když někdy je to spíše usmířená rezignace.

Bohatá, avšak méně významná byla Vrchlického tvorba dramatická. K dramatické tvorbě přistupoval spíše jako k improvizaci určitého námětu. Proto jeho dramata postrádají nejčastěji dramatický spád a pevnou skladbu. Umělecky dostoupil nejvýš trilogií z řecké mytologie Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie). Velké popularity dosáhla veselohra Noc na Karlštejně s vtipnými zápletkami. Také v ostatních českých látkách sahal nejraději k nejstarší české minulosti (Drahomíra, Bratři, Knížata), z cizích látek volil převážně náměty z řeckého a židovského bájesloví (Odysseův návrat, V uchu Dionýsově, Trilogie o Simsonovi) nebo z renesance (Pietro Aretino, Marie Calderonová).

Jen výjimečně psal Vrchlický prózu, většinou povídkovou. Z posledních let života pochází jeho jediný, částečně autobiografický román Loutky.

Významná byla Vrchlického činnost překladatelská a jeho práce literárně kritické. Přeložil celkem asi osmdesát knih. Mezi autory, které překládal, se objevují klasikové téměř všech národů a dob. Nikdo z českých překladatelů před Vrchlickým ani po něm nerozšířil rozhled českého čtenáře po světové literatuře tak zásadně.

Kritické studie a články psal Vrchlický už od sedmdesátých let, soustavněji od 90. let (studie o Kollárovi, o Erbenovi, o Čechovi, o Nerudovi). Pozornost věnoval také cizím literaturám, zejména francouzské a italské (Básnické profily francouzské, Devět kapitol o novějším románu francouzském).

Závěr básníkova života byl poznamenán utrpením a nemocí, která se poprvé ohlásila roku 1908 záchvatem mozkové mrtvice. Vrchlický ztratil schopnost psát a číst, mluvil jen s obtížemi a byl trýzněn nesnesitelnými bolestmi hlavy. Léčil se i u moře, avšak bezúspěšně. Poslední dny života trávil v ústraní v Domažlicích. Zde zemřel. Pochován je na vyšehradském Slavíně.

Závěr

Líčení historických osobností. Moje hodnocení: (7/10)

Navštivte také

Slovník
Anglicko-český slovník a česko-anglický slovník
Německo-český slovník a česko-německý slovník
Španělsko-český slovník a česko-španělský slovník
Slovensko-český slovník a česko-slovenský slovník