Ceskecasinoonline.cz

České kasino online hry zdarma.

Noc na Karlštejně - Jaroslav Vrchlický

Je ustanoveno, že na hrad Karlštejn nesmí přijít žádná žena. Ale octnou se tam zrovna dvě, a to v přestrojení za pážata. Jednou je Alena, neteř purkrabího, která se vsadila s otcem o to, že podaří-li se jí zůstat v noci na hradě, smí si vzít císařova karlštejnského šenka Peška. Druhou je císařovna. Ta se vydala za císařem, protože na něho žárlí.

Císařovna se vyzná arcibiskupovi Arnoštovi. Arnošt jí chce dokázat nicotnost jejích obav a postaví ji na stráž před císařovu ložnici místo Peška. Ten má předstírat nemoc. Na zámku jsou na návštěvě Štěpán Bavorský, který má diplomatické poslání a jeruzalémský král Petr, kterému se zákon o nepřítomnosti žen nelíbí.

Před ložnicí císařovou se Petr snaží páže políbit, to se brání a zlomí mu meč. Císař vyjde, pozná přestrojenou císařovnu. Arnošt pak vysvětlí císaři, že chtěl císařovnu vyléčit ze zbytečných obav. Teď se snaží císařští manželé odjet na hrad Karlík, aby byl zákon zachován, ale nemohou z hradu, protože oba hosté hlídají nádvoří, aby dívku lapili. Zatím Pešek sdělí purkrabímu, že je Alena na hradě. Purkrabí je rozlícen, zvláště když se Pešek dovolává jeho svědectví pro Alenina otce.

Alena s Peškem jsou ve strážnici. Císař již chce prozradit císařovninu přítomnost hostům, ale Arnošt doufá ve šťastnou náhodu. A tu mu skutečně purkrabí s nářkem oznámí, že je na hradě jeho neteř a že byla pážetem před císařovou ložnicí. Císařovnina čest je tak zachráněna. Štěpán zatím narazí ve strážnici na Alenu, ta s ním šermuje, ale Karel zarazí boj a vytkne vévodovi, že bojuje s dívkou. Pak na oko propouští Peška ze služby, ale vzápětí ho pasuje na rytíře a dává mu dům v Praze, aby se mohl oženit s Alenou. Zatím se císařovna převlékla a přišla, jako by zabloudila na hrad. Karel ji hned chce doprovodit na Karlík. Tak jsou oba nepříjemní hosté odbyti. Štěpán kromě toho nepochodil ani se svým diplomatickým posláním.

Jaroslav Vrchlický

(17.2.1853 – 9.9.1912) český spisovatel, básník, dramatik a překladatel.

Emil Frída se narodil v Lounech. Rodiče, Marie a Jan Jakub Frídovi, tu měli kupecký krám, ale brzy po Emilově narození se přestěhovali do Slaného, kde si koupili dům a zřídili nový obchod.

Dětská léta trávil však Emil většinou u strýce Antonína Koláře, faráře v Ovčárech u Kolína, a u babičky z matčiny strany. Zde žil chlapec téměř do deseti let. Strýc byl vzdělaný člověk se širokým kulturním rozhledem, probouzel ve svém synovci první literární podněty a do značné míry usměrňoval Emilovu výchovu a jeho studijní zájmy.

Do gymnasia začal chodit Emil ve Slaném, po roce přešel do Prahy, kde však měl potíže s matematikou, takže jednu třídu musel opakovat. Studia dokončil v Klatovech. Po maturitě vstoupil na bohosloví, ale už po půl roce oznámil strýci i rodičům, že jej kněžský stav neláká. Proto přestoupil na filosofickou fakultu a věnoval se studiu historie, románských jazyků a filosofie.

Na podzim roku 1873 se seznámil Vrchlický v Umělecké besedě se Sofií Podlipskou, mladší sestrou Karoliny Světlé. Psal jí později z Itálie a z bohaté a oduševnělé korespondence se vyvinulo přátelství mezi mladým mužem a ženou o dvacet let starší. Tento vztah hluboce zasáhl do básníkova života. Je však třeba dodat, že Podlipská nekritickým přeceňováním každé básně, kterou v té době Vrchlický napsal, dala podnět i k básníkově nedůtklivosti vůči jakékoli kritice.

Po návratu z Itálie se Vrchlický často stýkal s rodinou Podlipských a později se oženil s mladičkou dcerou Podlipské, Ludmilou. První léta manželství byla šťastná a Vrchlický dal plně výraz svému rodinnému štěstí v jásavých tónech milostné a rodinné poezie. Existenčně zajištěn, uznáván veřejností, obklopen řadou epigonů, stával se reprezentativním představitelem měšťanské kultury, chloubou národní společnosti.

Významnou součást díla Vrchlického tvoří sbírky volně komponovaného cyklu epopeje lidstva. Podnět k básnickému zobrazení kulturního a myšlenkového vývoje lidstva a k úvahám o smyslu dějin převzal český básník od Viktora Huga z jeho Legendy věků. Na rozdíl od Huga nestojí však Vrchlický nad svou vizí dějin jako chladný a přísný soudce, nestaví se do pózy myslitele a věštce. Jeho postoj k dějinám je relativistický. Nesnaží se také obsáhnout ve svém cyklu vývoj lidstva rovnoměrně ve všech jeho etapách, spokojuje se pouze se zlomky.

První sbírky cyklu vyznačuje optimistický názor na neustálý pokrok lidského ducha, víra v humanitu a demokracii. V pozdějších sbírkách posunuje Vrchlický svůj ideál humanity do vzdálenější budoucnosti. V soudobé civilizaci vidí Vrchlický sociální nerovnost a ostré společenské rozpory. Nejednou se zastavuje u lidské bídy a lakoty bohatých, sympatizuje s lidem, s jeho těžkou prací, tuší přicházet sociální revoluci, ale děsí se jí. Celými dějinami prochází symbolický chuďas (Hymna Lazarova) a marně hledá naplnění spravedlnosti.

Významnou složku Vrchlického poezie tvoří milostná lyrika, poprvé zastoupená v Eklogách a písních a pokračující ve sbírkách Dojmy a rozmary, Poutí k Eldorádu, Co život dal, Hudba v duši, Motýli všech barev, Garovná zahrada. V této poezii zprvu naplněné pohanskou smyslovostí, později procítěné osobně, stává se žena básníkovi centrem celého jeho života a inspirátorkou jeho umělecké tvorby. V básních, kde se podařilo Vrchlickému opustit mytologii, vyslovil s přesvědčivou naléhavostí všechny odstíny milostného citu i manželského a rodinného štěstí. V jiných sbírkách milostné lyriky použil Vrchlický velmi komplikovaných strofických forem, jimiž i jinde obohacoval českou poezii (Zlatý prach, Moje sonáta, Fanfáry a kadence, Nové sonety samotáře, Prchavé iluze a věčné pravdy).

Od začátku devadesátých let docházelo u Vrchlického pozvolna k roztržce s mladší literární generací. V době, kdy byl uznáván za největšího českého básníka a zahrnován oficiálními poctami doma i v cizině, kdy byl jmenován profesorem všeobecné literatury na Karlově universitě, šikuje se proti němu mladá generace s ostrými, někdy až nevybíravými útoky. Nešťastným příklonem ke konzervativcům, kteří se postavili proti Macharovu hodnocení Hálka, stanul Vrchlický na straně starší generace. Vedle toho prožíval Vrchlický i krizi uměleckou, kterou si však ve své malé autokritičnosti nepřipouštěl.

Začátkem 90. let se tvorba Vrchlického zachmuřuje, protože i jeho rodinný život procházel krizí, jejíž stopy již nikdy nezmizely. V básních Vrchlického přibývá pesimistických tónů rozčarování a někdy i hořkosti. Naznačují to i názvy sbírek (Bodláčí z Parnasu, Okna v bouři). Po předchozím ochabnutí tvůrčích sil se Vrchlického tvorba očišťuje od chvatu a improvizace, stárnoucí básník nalézá vyrovnanost, i když někdy je to spíše usmířená rezignace.

Bohatá, avšak méně významná byla Vrchlického tvorba dramatická. K dramatické tvorbě přistupoval spíše jako k improvizaci určitého námětu. Proto jeho dramata postrádají nejčastěji dramatický spád a pevnou skladbu. Umělecky dostoupil nejvýš trilogií z řecké mytologie Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie). Velké popularity dosáhla veselohra Noc na Karlštejně s vtipnými zápletkami. Také v ostatních českých látkách sahal nejraději k nejstarší české minulosti (Drahomíra, Bratři, Knížata), z cizích látek volil převážně náměty z řeckého a židovského bájesloví (Odysseův návrat, V uchu Dionýsově, Trilogie o Simsonovi) nebo z renesance (Pietro Aretino, Marie Calderonová).

Jen výjimečně psal Vrchlický prózu, většinou povídkovou. Z posledních let života pochází jeho jediný, částečně autobiografický román Loutky.

Významná byla Vrchlického činnost překladatelská a jeho práce literárně kritické. Přeložil celkem asi osmdesát knih. Mezi autory, které překládal, se objevují klasikové téměř všech národů a dob. Nikdo z českých překladatelů před Vrchlickým ani po něm nerozšířil rozhled českého čtenáře po světové literatuře tak zásadně.

Kritické studie a články psal Vrchlický už od sedmdesátých let, soustavněji od 90. let (studie o Kollárovi, o Erbenovi, o Čechovi, o Nerudovi). Pozornost věnoval také cizím literaturám, zejména francouzské a italské (Básnické profily francouzské, Devět kapitol o novějším románu francouzském).

Závěr básníkova života byl poznamenán utrpením a nemocí, která se poprvé ohlásila roku 1908 záchvatem mozkové mrtvice. Vrchlický ztratil schopnost psát a číst, mluvil jen s obtížemi a byl trýzněn nesnesitelnými bolestmi hlavy. Léčil se i u moře, avšak bezúspěšně. Poslední dny života trávil v ústraní v Domažlicích. Zde zemřel. Pochován je na vyšehradském Slavíně.

Závěr

Veselohra o zákazu přístupu žen na hrad. Moje hodnocení: (8/10)

Navštivte také

Slovník
Anglicko-český slovník a česko-anglický slovník
Německo-český slovník a česko-německý slovník
Španělsko-český slovník a česko-španělský slovník
Slovensko-český slovník a česko-slovenský slovník